top of page
Vyhledat

ZEMŘEL PAN Ing. JOSEF PLATZ

Aktualizováno: 9. 2.



ODEŠEL MUŽ MNOHA TALENTŮ, JOSEF PLATZ (*10. 11. 1937 –1. 2. 2024)


V prvním únorovém dnu nás ve svých 86 letech opustil mim, režisér, dokumentarista a výrazný dramaturg České televize ing. Josef Platz. 


Původní profesí byl zvukový mistr, vystudoval audiovizuální specializaci na Fakultě elektrotechnické ČVUT (Ing. 1962) a působil v Supraphonu (1962-1967). Účinkování ve vlastní amatérské pantomimické skupině, která byla součást KARlínského KULturního Kabaretu - Karkulka  ho přivedla jako mima ke spolupráci s Pantomimou Alfréda Jarryho, resp. Ctiborem Turbou a zejména s Borisem Hybnerem (např. představení Idioti, 1969). Soubor byl počátkem normalizace ovšem zakázán a tak skončila i Platzova krátká herecká kariéra. Vedle divadla se však stihl objevit v experimentální televizní pantomimické pohádce Údolie večných karaván (r. M. Horňák, 1968) a později v roli pastora v Herzově a Hybnerově koprodukčním seriálu parafrázující dobu němé filmové grotesky Gagman(1987).     K filmu a televizi se dostal po studiu na Katedře dokumentární tvorby FAMU (1972) u A. F. Šulce (práce Zvuková složka v audiovizuálních formách) a projevil se jako univerzální tvůrce. Pro ČST jako externista vytvářel magazíny, klipy k písničkám, režíroval studiové pořady (Televizní klub mladých, Vlaštovku, Buď fit, byl také prvním režisérem Studia Kamarád, po roce 1989 pracoval na literární revue 333 nebo seriálu Letopísně), animované večerníčky (O Pratondovi, 1992), hrané televizní filmy pro děti (Třináctery hodiny, 1990) nebo seriály (Případy kapitána Bábovky, 1987). Díky seriálu Škola za školou (1981-83) získal na Zlínském filmovém festivalu Uznání za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti a mládež (2011).  

Nejvýraznější stopu zanechal v oblasti televizního dokumentu. Jeho tvorbou se prolínají tři tematické okruhy: umění, náprava křivd minulého režimu a duchovní stránky života.

Vztah k umění se projevil v mnoha filmech, a to jak o výtvarném umění, tak architektuře nebo hudbě. Neobvyklý byl jeho filmový experiment Závěsný let (1994), který se odehrával v balonu na trase Praha–Vídeň–Praha, přičemž na konci letu účastníci zahajují vernisáž. V reportáži Pokoušení věčnosti (1992) přinesl neobvyklý pohled na velkou výstavu s performancemi v litoměřickém odsvěceném kostele. Má na svém kontě řadu portrétů výrazných kulturních osobností, a to jak nežijících (Baronka Sidonie Nádherná aneb Konec šlechty v Čechách, 2003), tak současných (Jiří Jirmal – Kytarová legenda, 2007). K důležitým počinům lze zařadit i jeho záchranu materiálu a dotažení (spolu s J. Goldem) filmové výpovědi malíře Boštíka (Václav Boštík, 2005), kterou nestihl dokončit zesnulý D. Zborník.

V rámci druhého tematického okruhu jej zajímaly osudy lidí perzekvovaných komunistickou totalitou a jejich osobní statečnost: ať už to byl šlechtic (Pan Vratislav z Mitrovic, 1991), který po vyvlastnění majetku musel žít na okraji společnosti; nebo starý tramp, jenž unikl perzekuci v 50. letech tak, že se sám přihlásil na práci do uranových dolů, kde pomáhal vězňům (Život v předstihu, 1990) nebo Miroslav Venhoda, který celý život zasvětil klasické a církevní hudbě, založil Pražské madrigalisty a po útoku KSČ na církve byl po řadu let závozníkem ve Sběrných surovinách (Klobouk dolů, pánové, 1999). Do této skupiny filmů patří i portrét spisovatele a velvyslance Jiřího Gruši (GENUS, 1995) a film Světlo ve tmě (1994) o 75leté učitelce jógy, která studovala v Indii a celý život pomáhala lidem. Na tomto filmu, a nejen na něm, spolupracoval scenáristicky se svojí manželkou, spisovatelkou Edou Kriseovou. Mapoval i různé fenomény spojené s minulým režimem jako chataření a chalupaření (Všude dobře, doma nejlíp, 1993) nebo panelová sídliště (Sídliště, 1991). Vpravdě historickým dokumentem se stal jeho film Nenechte ze mě dělat blázna (1990) o jedné z obětí okupace 1968, Janu Zajícovi, neboť stihl ještě na kameru vyzpovídat jeho rodiče, sourozence a další pamětníky.

A třetí okruh zájmu tvořil Josefu Platzovi duchovní svět. Produkoval sérii vzpomínek Eduarda Tomáše Paměti mystika (r. V. Poltikovič, 1998), s nímž sám natočil seriál o praktické józe (Integrální jóga, 1993). V seriálu Deset století architektury režíroval vesměs díly o církevní architektuře (poutní kostel Křtiny, Basilika sv. Jiří a tři kláštery: Teplá, Kladruby, Želiv). S Tomášem Petráněm režíroval snímek Týnské varhany (2001) o rekonstrukci nejstarších varhan v Praze, který byl oceněn cenou Prix non-pereant v soutěži Média na pomoc památkám (2003).  Tyto tři hlavní proudy zájmů se sešly ve snímku Želivské návraty (1991). Film zachycuje návrat premonstrátů do komunisty zdevastovaného starobylého kláštera, přičemž odtud stěhují psychiatrickou léčebnu s 500 pacienty. K Želivu jej táhlo i osobní pouto, neboť právě zde si Platz s Kriseovou koupili rodinnou chalupu.  

Začátkem devadesátých let nastoupil do České televize jako dramaturg a stal se vedoucím tvůrčí skupiny č. 13 v Producentském centru publicistiky a dokumentaristiky (1992-1998). Jeho role byla téměř zakladatelská. Skrze jeho skupinu se na obrazovku dostala tehdejší celá tvorba FEBIA Fera Feniče: 1. řada cyklu GEN (1993-94), GENUS (1995-96), OKO – pohled na současnost (1992, 1994; 1995-96 s názvem OKO), Jak se žije (1997-2000) či Okno k sousedům (1998), dále najdeme jeho jméno i na titulcích cyklů dalších externích producentů, mj. EGO (1995-99), Deset století architektury (1997-2001), Tvář země (1998-99), Pod jednou střechou (1996-97), Zjizvená tvář země (1995-96). Podpořil vznik podstatných dokumentů 90. let, například portréty Josipa Plečnika Drahý Mistře (r. P. Koutecký, 1996), a B. Němcové Nesmrtelná hvězda Božena Němcová (r. O. Sommerová, 1997), dále oceňovaný snímek o osudech žen během nedávné minulosti Sladké století (r. H. Třeštíková, 1997) či film Stana Neumanna pátrající po rodinné identitě Dům v Praze (1997). Seznam výrazných a na obrazovce často opakovaných dokumentů, kterým pomohl na svět, je skutečně velmi dlouhý (mj. Jdu ke svejm štětkám, r. H. Pinkavová, 1996; Hieronymus Bosch – malíř zneklidňující krásy, r. J. Boněk, 1996; Čeští skláři – světový fenomén, r. I. Sekyra, 1997; Malíř Josef Jíra, r. M. Slunečko, 1997 atd.).

K profilu jeho skupiny patřila i odvaha systematicky dávat příležitost mladým tvůrcům, díky němu Česká televize vstoupila do mnoha studentských a absolventských filmů začínajících autorů (Jedna setina, r. T. Hejtmánek, 1992; Jakub, r. Š. Pavlicová, 1996; Bratři, r. T. Remundová, 1996; Má Malá Skála, r. M. Štoll, 1997; Alén Diviš, r. M. Řezníček, 1999; Netopýrolog, r. A. Růžičková, 1997), z nichž historicky cenným se určitě stal film Martiny Kudlacek Bezúčelná procházka (1996) o tehdy žijícím klasikovi světového filmu Alexandru Hackenschmiedovi, natočeným v New Yorku.

V Josefu Platzovi ztrácí česká filmová a televizní obec nejen tvůrčího profesionála, ale také dramaturgicky vyhraněnou a originální osobnost, která vtiskla svému působení v rámci ČT výraznou podobu. Přichází o múzického kolegu, mistra mnoha řemesel a díky jeho mimickým schopnostem i muže mnoha tváří. Na Josefa Platze se určitě bude vzpomínat jako na laskavého člověka, který nezkazil žádnou legraci. Čest jeho památce!

Foto a text: prof. MgA. Martin Štoll, Ph.D.


PARTE ZEMŘEL JosefPlatz 1.2. 2024
.pdf
Download PDF • 546KB

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page